look4style

Dlouhé prsty Davida B.

Byla jsem děcko, psaly se osmdesátky a když se člověk z uřvaného marasmu Kotvaldů a Jandů dostal ze školy domů, zalezl si s úlevou do kouta obyváku mezi krabice od banánů k posvátnýmu středobodu, oltáři, oáze, nebo jak to ještě chcete popsat. Prostě ke gramofonu zn. Tesla s podomácku vyrobenýma reprobednama a prohraboval se těmi poklady, co se tam za léta pracného křečkování nashromáždily.

Kromě jejich obsahu si člověk mohl libovat i ve formě, byly to totiž gramofonové desky z daleké a asi nikdy nedosažitelné ciziny. Barevné a na nich různorodí lidé a nápisy v mnoha jazycích. A protože jsem holka, tak jsem si kolikrát ty desky pouštěla taky podle toho, jak se mi líbil borec na obalu, že.

Byl tam. David Bowie. Líbil se mi hnedka, i když to byl takový na první pohled „divný pavouk“ a vlastně i první poslech ve mně zanechal trochu dojem, jako podivný nesmysl ve snu těsně před probuzením. To se mi ale stává doteď, že než mi hlava něco důležitýho semele, chvíli to trvá. I přes počáteční znepokojení se ale jeho vlákna uchytila a táhnu je dodnes. Ne jako zátěž, ale spíš jako prodloužené antény, nebo křídla. Tak nějak si představuju jeho způsob tvorby, protože jeho vliv v umělecké sféře prorůstal do tak ohromující šíře, že při čtení o něm, se český člověk nemůže vyhnout přirovnání k Cimrmanovi.

Nejspíš mu vlastně nešlo o nic jiného, než se bavit a bavit i ostatní. Bavit se bavením druhých, někdy víc v jeho prospěch, někdy víc na jeho účet. Jak já jsem se přiblble usmívala nad jeho výstřelky ve filmech a ani doteď nedokážu posoudit, nakolik byl kvalitní herec, protože zkrátka trpím nekritickou slabostí pro jeho typ obličeje (notabene, když dělá takovou muziku). Proč to zmiňuju? Hlavně proto, že mi u poslechu jeho poslední tvorby přijde, že jeho vnitřní pojetí se zásadně změnilo.

„Tohle jsem si udělal pro svou vlastní niternou radost a čert vem pravidla, současnou formu a jakékoli další nesmysly a ty se třeba vztekni. Já si teď chci hrát s touhle boží stavebnicí, než zazvoní k večeři, ale klidně si sedni a stav si vedle.„

Dívám se na jeho videoklip a žasnu, jak je zároveň už dědouš a přece jak je pořád v něčem mladej. Kurnik jak to ten borec dělá...a jestli i o mně někdy někdo řekl nebo řekne, nebo by vůbec říct měl „kurnik, jak to ta ženská dělá“....

Tohle je ten vzkaz, který vnímám a který si poslední dobou uvědomuju pořád palčivěji nejen ve vlastním pojetí života, ale taky všude kolem sebe. Že bychom my všichni měli dělat věci ne na efekt ostatním, ale pro vlastní radost a naplnění. Mělo by nám být jedno, jestli se nám lidi smějou, jestli námi pohrdají, nebo nás ignorují. Důležitý je náš vlastní niterný prožitek v průběhu tvořivého procesu i to, jak se cítíme po něm.

A i kdyby to nebyly pocity a vjemy příjemné, jsou to vjemy alespoň nějaké a naše. Otevírám tedy zápisník a po letech zase začínám skládat vlastní slova, která ve mně v tichosti zrála tak dlouho. Ne náhodou mám na přebalu právě Davida B.

Po smrti už totiž žádné vjemy nebudou.

Komentáře

nenechte si ujít